Čarodějnické procesy jsou smutnou kapitolou dějin katolické církve. Podstatou obvinění člověka byly jeho údajné styky s ďáblem. Ďábel měl čarodějnici nebo čarodějníkovi poskytnou nadlidskou moc, ale člověk se za to musel zříci víry v Boha a upsat ďáblovi duši. Obvinění se obvykle neměli k čemu přiznat, a proto nastupovalo nelidské mučení. Na mučidlech oběť většinou doznala to, co chtěl vyšetřující slyšet. Nejrozsáhlejší inkviziční procesy proběhly v 17. Století na severní Moravě a ve Slezsku. Byli zde upáleny stovky lidí, dokonce i malé děti, z nich nejmladšímu nebyl ani jeden rok. Teprve ve druhé polovině 18. Století byly tyto procesy zakázány. Ne všichni provinilci však byli upalováni na hranicích. Byli trestáni v mučírnách a na popravištích. Trest měl být především odstrašujícím příkladem pro ostatní, kteří chtěli páchat nepravosti. Pokud šlo o závažnějšího zločince, byl umístěn do horší kobky, mohl být zakován do želez nebo vsazen do klády a nebylo ani jisté, kdy a zda vůbec se někdy dostane ven. Vyšetřování velice často provázelo mučení provinilce, které ho mělo přimět k přiznání. Kat musel být obeznámen s anatomií lidského těla, protože mučení probíhalo v určitých intervalech za použití vždy jiného a horšího mučícího nástroje. Po každém takovémto, jak se říkalo trápení, musel být provinilec uveden do stavu, aby mohl v dalších dnech snášet další trýznění. Je samozřejmé, že mnoho lidí na následky mučení zemřelo. Tento způsob vynucování stál mnohdy život i nevinné lidi, kteří se neměli k čemu přiznat. I za menší krádež hrozil odsouzenci mnohdy trest nejvyšší a rejstřík možností, jakou popravu zvolit se v 15. Století neobyčejně rozšířil. Začaly se používat vedle obvyklého stínání hlav a věšené odsouzenců i způsoby poprav, které by děsily i otrlé současníky. Významné místo mezi tresty měl i pranýř. Býval to dřevěný sloup, nebo klec, později kamenný sloup s kruhy, pro upoutání provinilců na veřejném místě, kudy chodilo mnoho lidí. Proto býval u radnice nebo u kostela. Sloužil k provádění běžných trestů. K běžným trestům patřilo zmrskání provinilce. Mírnějšími tresty byla také ztráta některého z údů, nebo ušního boltce, kat je označoval cejchem. Všechny tresty se odehrály na veřejně na popravišti nebo u již zmíněného pranýře. Města mávala většinou popraviště za branami města na příhodném návrší, někdy se popravčí lešení stavělo přímo na náměstích. Trest měl být veřejně viděn. Kupodivu z našeho dnešního pohledu, ne každý provinilec a dokonce ani vrah musel zaplatit za svůj zločin krutou daň. V tehdejším právu totiž platilo, že kde není žalobce není ani soudce.

Šárka Bajerová