Dalo by se říct, že s čarováním a různými kouzly jsem spojena už od dětství. Když jsem byla malá holka a rodiče mi četli strašidelné pohádky, vždycky jsem se hrozně bála. Toho potom maminka často využívala k tomu, když jsem nechtěla jíst polívky. Stačilo jenom říct támhle letěj čerti, nebo že blízko bydlej čarodějnice a šup, polívka byla v tu ránu ve mně. Časem jsem ale poznala, jak to s těmi strašidly doopravdy je, a začaly se mi děsně líbit. V předškolním věku jsme si s kamarádkami nehrály na nic jiného než na jedubaby, čertice a nejrůznější nadpřirozené bytosti. Lítaly jsme po zahradě na košťatech , navlečeny do různých sukní a hábitů, ověšeny korály, umělými pavouky a hady. Vymýšlely jsme všemožná zaklínadla a čáry a proměňovaly se navzájem v ty nejstrašnější havěti. Později, když jsem na základní škole začala hrát divadlo, ztvárnila jsem několik čarodějek na jevišti. Svátek Čarodějnic 30. dubna je pro mě dodnes jedním ze symbolů jara. Zajímalo mě, od kdy se tento den oslavuje a jak to vlastně s původem čarodějek je. Přesto, že mi moji kamarádi často říkají, nic neřeš, nepřepínej a hlavně po ničem nepátrej, neuposlechla jsem je a pustila se do hledání. V knize od Vlastimila Vondrušky CÍRKEVNÍ ROK a lidové obyčeje jsem vyčetla následující: "Od středověku se věřilo, že existují dny, kdy mají nečisté síly větší moc než jindy. Takovým dnem byl i noční čas z 30. dubna na 1. května. Víra v nečisté síly, stará jako lidstvo samo, se časem proměnila v pověru, že ďábel může moc na zemi uplatňovat pouze prostřednictvím lidí - čarodějnic a někdy i čarodějů. Zvláště staré ženy bývaly často podezřívány ze spojení s ďáblem a před uhranutím jimi se venkované bránili rozmanitými praktikami. - Před vrata domu i chléva se položily narýpané drny. Dříve než mohla čarodějnice vstoupit dovnitř, musela všechna stébla přepočítat, což jí trvalo až do rána, kdy její moc pominula. Stavení se kropilo svěcenou vodou, před vrata a na dvůr se zapichovaly pruty a pichlavé trní, aby se čarodějnice poranila. - Na ochranu před čarodějnicemi se na vyvýšených místech pálily ohně, které jsou v některých krajích velmi starého původu. Postupem doby se z výročních ohňů staly "pálení čarodějnic" - mladíci zapalovali košťata a vyhazovali je do výšky, prý proto, aby viděli čarodějnice létající na košťatech v povětří. Jinde se říkalo, že je tak možno čarodějnice srazit k zemi."

Martina z MOA Jicin