16.
|
|---|
| 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 |
|
16.
|
|---|
| 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 |
Bylo nebylo... I zrodil se v jedné docela hezké hlavě jeden dobrý nápad. A protože patřila člověku šikovnému, nic nebránilo tomu, převést ten nápad do reálu. Takže se všichni, kdo předtím napsali esej o vínu, měli sejít 25. září v Lednici, kde začínal ...Hle, černá země pije
a z té zas pijí stromy
a moře pije z řeky
a z moře slunce pije
a ze slunce zas měsíc.
Proč chcete tedy mně jen,
mně zabraňovat v pití? ...
Anakreón
Vinný projekt Lednice (Bulhary) '98
25. - 27. 9. 1998.
Zahájení bylo už v 10.00, ale já ani můj kamarád z Třince jsme bohužel začátek nestihli. (Já jsem ještě v pátek v 8.00 smolila písemku a Petr musel hned po ránu překonat více než dvou set kilometrovou vzdálenost, takže jsme byli v mírném skluzu.) S ostatními účastníky jsme se setkali před zámkem (bohužel až po obědě). Hned od pohledu bylo vidět, že jsou přesně takoví, jací by měli být, a že tedy bude i sranda. Taťka Big Boss nás uvítal, přivítali jsme se s ostatními a přesně na minutu dorazili do zámku. Překvapivě nám dělal průvodce sám T. B. B., ukázal nám nejpevnější postele, vázy na toaletní papír, stolky na odkládání alkoholu, nejrůznější tajné chodby a tmavá zákoutí. Do nejmenších podrobností nás seznámil s historií zámku, dal nám telefonní číslo na Bílou paní a přidal pár veselých historek z doby, kdy tu provázel oficiálně návštěvníky.
Po prohlídce bylo v plánu zajít na minaret, ovšem někteří byli už tak vyčerpaní ranní degustací, že odmítli pokračovat v cestě. Našli si vhodnou lavičku v parku a rozhodli se tu na nás počkat. Přišli ovšem o hodně.
Melancholický Podzim vykouzlil v lednickém parku hotovou nádheru. Dokonce i jinak zubaté sluníčko se na nás smálo, a tak jsme v příjemném rozpoložení dorazili až k minaretu. Chvíli jsme se dohadovali, cože to kolem něj lítá za ptáky, pak jsme pozorovali dalekohledem balóny, vypuštěné kousek od zámku a byl akorát čas na večeři.
Nevím, jak ostatní, ale já jsem byla tak vyhladovělá, že bych jedla klidně i hřebíky, což naštěstí nebylo nutné. Vepřová panenka v příjemném prostředí restaurace Onyx byla pro mě prostě pohádkou.
Po večeři jsme se vydali směr autobus, který nás měl zavést přímo do kempu. Když jsem si těsně před odjezdem vzpomněla, že jsem v hostinci nechala žlutou kytku skoro v květináči a parádní list z parku, zatlačila jsem slzu, načež se mi dostalo útěchy.
V Apollu jsme měli ještě vyřešit ubytování (kdo s kým), což dopadlo k všeobecné spokojenosti. A protože jsme byli děti vesměs šikovné a zabydleli jsme se poměrně rychle, měli jsme spoustu času na večerní program.
Tu opět převzal iniciativu T. B. B, chopil se mé kytary a s Jiříkem předvedli, co umí (hrát). Protože toho uměli hodně a dobře, odmítla jsem hrát já (taky proto, že hraju převážně z not /čas, kdy se píseň učíte nazpaměť věnuju další písničce/ a v chatě byla načisto černo černá tma). Pak ještě Jiříček uvařil čajíček, a i když nám smrděly nohy, bylo nám moc příjemně.
Vzhledem k tomu, že většina z nás už ten den byla vzhůru dýl, než je zdrávo, odhlasovali jsme si večerku a šlo se do hajan.
Sobota, 26. 9. 1998
Další den se vstávalo kolem půl deváté. Někteří dokonce stihli i hyenu, vyzubit se, tužit se o, a taky možná ještě učesat. Na desátou bylo objednáno taxi do Bulhar. Přesně v deset jsme stáli na domluveném místě, když se objevilo naše vozítko. Na to, že pamatovalo dvě světové války, vypadalo poměrně zachovale. Protože řidič jel velice ... dynamicky, byly jsme v Bulharech coby dup. Na nádraží při stoupila ještě moje paní profesorka Kohutová, takže v kompletní sestavě jsme dorazili k domku T. B. B. Přivítala nás jeho maminka, předvedla perfektní moravskou pohostinnost, načež jsme se rozdělili do dvou skupin a pustili se nejdřív do jídla a pak hned do práce. Jedna skupina sbírala na vinici hrozny, které pak v pytlích snášela druhé skupině do sklepa na zpracování. Ve sklepě byly kromě kostí, keramických střepů a T. B. B také sudy s vínem. Sudy bez vína jsme vysířili, popsali a naplnili. Vyráběli jsme červené i bílé víno, přitom jsme ještě stačili i popíjet burčák. Kolem druhé hodiny jsme s naprosto plnými žaludky usedali k vonícímu obědu. Po jídle se ještě pracovalo, učili jsme se víno sladit a presovat.
Já jsem ještě zabila pár mandelinek za zvuku T. B. B.ova piána, pak jsme se všichni umyli a naším Kostitřáskem vyrazili zpět do Lednice na večeři. Opět jsme si užili grilovaných specialit a poté osedlali autobus do Apolla. Přijížděli jsme akorát se západem slunce, což jsem si samozřejmě nemohla nechat ujít, a tak zatímco ostatní popadali na postele v kempu, pozorovala jsem umírání dne u blízké louže. Byla tu písčitá plášť a rákosí a taky slunečnice a do červánků svítil měsíc a nad obzorem letělo letadlo a vzadu byly vidět obrovské sloupy s elektrickým vedením a přelítaly tu husy a to všechno se odráželo ve vodě a já jsem byla tak blízko u hladiny, přesvědčená, že po ní můžu chodit. Naštěstí mě nenapadlo to zkoušet, radši jsem doběhla pro lid s kouzelnou skříňkou, aby to všechno vyfotili. Najednou nás nepozorovaně chytla glupá a začali jsme blbnout. Pak jsme byli ještě chvilku na prolízkách, někteří hráli volejbal (aspoň si podle všeho mysleli, že ho hrajou), ale to už se chystal oheň.
Někdo tedy šel k táboráku, jiní užívali černé hodinky v kuchyni (vypadly pojistky), snad nikdo nešel spát dříve, než odbila hodina duchů.
Nelze se tedy divit, že další den jsme komplet všichni dohromady zaspali nejranější nejvhodnější spoje, ale každému to bylo upřímně jedno a možná byl i rád, a možná mu snad i bylo líto, že hodiny běží a čas jde dál, a všechno jednou končí a začíná. /Já jsem dorazila domů stopem ve 14.00, lehla jsem do postele a trávila dojmy (snad jen ty dojmy) až do šesti do večera spánkem spravedlivých./
Děkuji T.B.B. Vítkovi za jeho šikovnost a taťkovství (a nejen za to), opravdu se mu to povedlo.
1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 I*EARN CZ Mail autorovi OSF Praha